BAŇKOVÁNÍ
První prokazatelnou zmínkou o léčebném baňkování jsou lékařské pečetě zhotovené asi v roce 3 300 př. n. 1. v Mezopotámii. Podobné pečetě se později používaly v Řecku. Baňka tam byla považována za logo lékaře, což je důkazem toho, jak významná metoda léčby to musela být. Baňkování detailně popisuje i Hippokrates (400 př. n. 1.). O baňkování se píše také v takzvaných veterinárních papyrech (Egypt, 2 200 př. n. 1.) a v ajurvédě (nejstarší indické lékařské spisy známe z doby kolem r. 1 500 př. n. 1.). V římské kulturní epoše se zabývalo mnoho laiků ještě krvavějšími metodami, které později v německém středověku a v renesanci přebrali lazebníci a felčaři. Avšak i významní lékaři, jako Celsus (30 př. n. 1. až 38 n. 1.) nebo Galenus (120 n. 1.) píší o umění baňkování v dobových lékařských spisech, které lidé četli i v dalších staletích. Paracelsus (1493 až 1541) pronesl: "Kde příroda stvořila bolest, tam se nahromadily škodlivé látky. Pokud není příroda schopná je sama vyprázdnit, musí lékař na tomto místě udělat umělý otvor, aby jí přišel na pomoc."
To poukazuje na skutečnost, že baňkování bylo nejefektivnější metodou (a dodnes je), která rychle a bez vedlejších účinků odstraní bolesti zad. "Kde jsou v zádech bolesti, tam se baňkuje" (Kuning von Odenwalde).
Od 20. století baňkování používali opět léčitelé.
- Zásah do regulace prokrvení.
- Regulaci poměrů kyselin a zásad.
- Regulaci tlaku ve tkáních (edém – otok) a následné uvolnění nociceptorů (receptorů bolesti).
- Regulaci piezo – a pyroelektrických poměrů v kůži (Athenstaedt).
- Normalizaci narušené holografické oblasti, která následkem chybné zpětné vazby vysílá trvalé
dráždivé podněty.
30 min/450,- Kč
Přijímáme platební karty
